Já to vím,
až si lidé jámy kopat přestanou,
až se venku někdy pozdraví i cizí,
až lidé zjistí,
že klíč k rozumu je láska, smutek zmizí.

Tiká čas
a někdo marně čeká ten svůj telefon,
protože zůstal tolik opuštěný sám,
dokud mohl pro druhého dýchat,
byl tak štastnej

Bože můj, ať kapky deště, smejou trápení
co každý z nás má
Tvůj, když rozum váhá, nad světem,
jestli tu zůstat ještě.

Já to vím,
že se láskou zvedám, i padám k zemi
a občas cením více růžového klamu,
než tmy přízemních pravd,
co těžce lámu, těžce lámu

Já to vím,
s tím každý večer a ráno probouzím,
když v hlavě pro druhé, vyrábím své schéma
každý měl by vědět pro smutné co třeba ,
co je třeba.