Menu Title

HRNEK

1994

Kytka / 2:17
Usměj se, lásko / 1:57
Zůstaň / 2:01
Lesní moudrost / 2:05
Film / 2:23
Dlouhý noci / 1:59
Hory / 2:09
Krabičky / 1:36
Galerie / 3:44
Rozchod / 2:17
Hodiny / 1:27
Světlušky / 2:14
Hrnek / 2:00
Popelka / 2:12
Smutný nádraží/ 2:12
Kalendář / 2:02
Příslib / 2:40
Touha / 2:20

Kytka

Z tváří sprcha umyla ti den, ale na duši je dál,
místo pusy mávnutí, a nic,
mizíš za dveřmi, já jako blázen stál
a chtěl ti něco říct

Víš, měl jsem dneska strašně hezkej den
a v tašce kytku mám,
říkal jsem si: vyrazíme ven,
ty mizíš za dveřmi, já jako blázen stál
a chtěl ti všechno říct.

Něco končí, něco, co nejde zpátky,
voda v dlaních prsty protéká,
tiše, bez urážek, bez slova hádky
suchou trávu láska navléká.

Ještě týden, měsíc, možná dýl
budu doufat, budu chtít,
a pak mě bude hladit někde někdo,
s kým se mi nechce nic, jen, jenom prostě být,
tím, čím jsem, být.

Něco končí, něco, co nejde zpátky,
voda v dlaních prsty protéká,
tiše, bez urážek, bez slova hádky
suchou trávu láska navléká.

Usměj se lásko

Usměj se, lásko, vždyť slunce vyjde,
když slyší smích,
zasměj se, lásko,
pláč maluje ti stín na očích.

Koukej, všechno účel svůj má,
plakat je hřích,
a když člověk chce a něco dá,
má svět na dlaních, svět na dlaních.

Zasměj se, lásko,
a pojď si něco zpívat a hrát,
nebo pojď někam půjdem,
třeba na výlet a na nějakej hrad.

Koukej, všechno účel svůj má,
plakat je hřích,
a když člověk chce a něco dá,
má svět na dlaních, svět na dlaních.

Usměj se, lásko,
vždyť slunce vyjde,
když slyší smích,
zasměj se, lásko,
pláč maluje ti stín na očích.

Koukej, všechno účel svůj má,
plakat je hřích,
a když člověk chce a něco dá,
má svět na dlaních, svět na dlaních.

Zůstaň

Zůstaň ještě chvíli,
než nám Daněk, než nám přestane hrát,
jak dlouho, jak dlouho trvala noc.

Je ráno, ráno bílý,
tak ještě kousek tepla pojďme si dát,
jak dlouho, jak dlouho trvala noc.

Ještě chvíli být, ještě si kousek vzít,
než voda smeje touhy znavených těl,
ještě se pohladit jen
než krásnej pocit vezme průměrnej den.

Zůstaň ještě chvíli,
nevím, proč mě dneska bolí tvůj spěch,
jak v dálce, jakoby v dálce něco tušit bys měl,

Snad mi chybí, chybí mi dost síly,
ne, tak se nedívej, ne, v tom jsem jen já,
jak v dálce, jakoby v dálce něco před námi je.

Ještě chvíli být, ještě si kousek vzít,
než voda smeje touhy znavených těl,
ještě se pohladit jen
než krásnej pocit vezme průměrnej den.

Lesní moudrost

Lesní moudrost obzor nám otvírá,
na bobří hrázi život nám zapírá
a chrání před tím, co do očí bije jak blesk,
krásný chvíle v měsíčním údolí
jsou doktor světa, tady nic nebolí,
ledacos je tu včerejšího, podivnej svět

Dál táhnem, touha nás prohání,
ať chce, jak chce, země se naklání,
máme místo na slunci, to je náš ráj,
zas noční tmou když, když ohně zaplanou,
stíny naše s úctou povstanou,
máme místo na slunci, to je náš ráj.

Když barvou slunce stromy nalíčí,
na brdskejch stráních ešusy zasyčí,
svítá, lidi, proto tu není snad zlo,
Pajda si s námi potají ochutná,
právě vstával, bez nás mu nechutná,
svítá, lidi, proto tu není snad zlo.

Film

Jak unavení ptáci když z cesty přilétnou
na telegrafní dráty se snesou tiše sednou
tak po noci má lásko když jsem sám chce se mi spát

A všechno prožít ještě jednou vrátit zpět
shlédnout film co nikdo nenahrál co hraje se jen jednou
a kde hlavní roli máš má lásko ty a já

Kde jsem jen tvůj – tiše tě poslouchám
jen po mně něžně pluj – k přístavům ty víš až kam
jak mám rád teplo těch chvil – kdy náhle ubývá sil
akord kdy poslední zní a zvoní na dobrou noc hm

Jak unavení ptáci když z cesty přilétnou
tak ráno němí usínáme když není ještě jednou
a občas rozsvícená lampa poví svítání že nebylo kdy.

Dlouhý noci

Noci dlouhý, plný odhodlání,
slibů, lásky, milování,
rána, co maj’ rozsypanou tvář.

Co tě přes den věčně vracej’ zpátky.
Čas, jindy tak strašně krátký,
vleče se, až myslíš, že je lhář.

Jak dítě toužíš se mnou být ve tmě sám
a dát si ruce na mou tvář,
a potichu když říkám:
pojď, pojď ke mně, něco znám,
to jen tobě, teď a tady pošeptám.

Proč ses u snídaně ráno smál,
se skleničkou v ruce hrál,
nikdo neví, jenom ty a já.

Noci dlouhý, plný odhodlání,
slibů, lásky, milování,
rána, co maj’ rozsypanou tvář.

Jak dítě toužíš se mnou být ve tmě sám
a dát si ruce na mou tvář,
a potichu když říkám:
pojď, pojď ke mně, něco znám,
to jen tobě, teď a tady pošeptám.

Hory

Ne, nemusíš mluvit, jen trochu se bát,
jazyk si lámat, zkoušet to hrát
na moji důvěru, co vydržím snad …

Hory nepřicházej’ k horám, tak jak nepřijdeš ty,
doma sedím, fotku tvoji, sevřený rty,
nepovolím, na to tě mám, mám moc rád.

Tak tentokráts’ to přehnala, už mám toho dost,
tvý zvyky holky, co si na mně léčí zlost,
nepovolím, na to tě mám, mám moc rád.

Ne, nemusíš mluvit, jen trochu se bát,
jazyk si lámat, zkoušet to hrát
na moji důvěru, co vydržím snad,
tak to tedy ne.

Láska, to je nebe něhy, úcta a strach,
že ublížíme druhému jen slůvkem “snad”,
hladina, kde může jen vážka tiše si hrát.

Hory nepřicházej’ k horám, tak jak nepřijdeš ty,
doma sedím, fotku tvoji, sevřený rty,
nepovolím, na to tě mám, mám moc rád.

Ne, nemusíš mluvit, jen trochu se bát,
jazyk si lámat, zkoušet to hrát
na moji důvěru, co vydržím snad,
tak to tedy ne.

Krabičky

Spadla jsi mi před oči, já do vzduchu sáh’
a najednou tam nebylo nic,
to jsem otevřeným oknem ruku po hvězdě vztáh’,
jen ve spánku nic nebylo, nic

To ňáká holka v druhým patře smála se snad,
v našem paneláku veselo je,
a pod záclonu vklouzla ke mně,
když jsem šel spát, zdála se mi do pokoje.

Jé, smutno mi je, když v noci v tichu,
ve tmě lehnu si sám a spánek nejde,
černý můry lítaj’ sem, zase tam,
to člověk umřít musí,
aby přišel někdo a řek: “Hele, on je!”

Jé, smutno mi je,
zavřeni v krabičkách se mačkáme zas,
v chodbách se potkáváme,
podobnýmu jak vlasu vlas,
to člověk umřít musí,
aby přišel někdo a řek’: “Hele, on je!”

Trochu toho dobra, kousek citu a tak,
vždyť my potřebujem lásku jak sůl,
a zatím poztráceni vidíme, jak ujíždí vlak,
vždyť čas bez lásky je času jen půl

Jé, smutno mi je,
když v noci v tichu,
ve tmě lehnu si sám a spánek nejde,
černý můry lítaj’ sem, zase tam,
to člověk umřít musí,
aby přišel někdo a řek: “Hele, on je!”

Jé, smutno mi je,
zavřeni v krabičkách se mačkáme zas,
v chodbách se potkáváme,
podobnýmu jak vlasu vlas,
to člověk umřít musí,
aby přišel někdo a řek’: “Hele, on je!”

Galerie

Stromům kůže deštěm tmavne,
na silnicích listí vadne v odlesku vodní tříště,
a stíny dlouhé jako vlaky
před sluncem maj’ paneláky
jak kostky poztrácené v kopcích,
já se k tobě domů vracím,
bez tebe se v noci ztrácím,
a láda spánku oči svírá,
a kilometrů neubývá, neubývá.

Hlavu plnou tvých očí a smíchu
a pusy, co nás občas dusí,
třeba když řekneš “co?”
a dlouhý noci milování,
kdy nad tebou se tvář má sklání
jak na obraze v galerii,
myslím, že v Ermitáži jsem to viděl,
zblízka jsi ještě hezčí,
a vláda spánku oči svírá,
a kilometrů neubývá, neubývá.

Už vím, že všechno, co mám,
je láskou pokryté tvou
jak sníh na vrcholcích střech,
po všech koutech srdce mi bloudíš,
jsem šťastnej, že mám tě, mám.

Recitál: Jak miluju tvou přítomnost,
kdy mohu se tě kdykoliv dotknout
a přesvědčit, že jsi,
miluju tvou chůzi a vznešenost
a rozmyslnost slov
a usměvavý ráno, dobrý den,
a když je mi smutno,
můžu tvému tričku říct “ahoj”,
a ono, věř, jako by se usmálo,
hluboce, hluboce,
jak snad chlap ani neumí,
hluboce miluju tě.

Už vím, že všechno, co mám,
je láskou pokryté tvou
jak sníh na vrcholcích střech,
po všech koutech srdce mi bloudíš,
jsem šťastnej, že mám tě, mám.

Rozchod

Tak najednou nic,
nic, co bych mohl říct ti,
jenom jsem, nic víc,
ano, mám ruku tam,
kde srdce ti bít má, taky nic,
ještě můžu ti říkat s chutí setrvačnou,
že jsem jen tvůj, že mám tě rád,
ale věř mi, holka,
už to není pravda,
a mně nechce se ti jen tak lhát.

Abych čistý víno nalil,
jinou mám a vinu žádnou necítím,
to víš, že bude se mi stýskat,
a ještě dlouho budeš můj smutnej stín,
všude, kam jsem s tebou chodil,
stopy uvidím tvý a když zavřu oči,
možná i tvář,
ale věř mi, holka,
to jsou jenom sny,
a já nejsem žádnej lhář.

Tak najednou nic,
žádný plamínky a jiskry,
prostě vůbec nic,
nevím, co to řídí,
jak oheň všechno hasne,
jsem rád, že pozdravím,
obyčejná jako všechny už se mi zdáš,
tak ahoj, odpusť,
snad nejsem zlej,
fakt nevím, čím to je,
ale nemám tě rád, no tak, tak se nedívej.

Hodiny

Tak jak koukám na hodinách,
že jestli jdou, tak jsem se splet’,
nemáš aspoň odvahu brnknout,
abych tu nestál a mrznul jak led.

Počkej, holka, kluků je málo,
no co by to stálo, “promiň” mi říct,
nemáš aspoň odvahu brnknout,
abych tu nestál a nemrznul víc.

Víš, holka, horší než mráz
je poznání zas, že jedna, co jsem měl rád,
s důvěrou zametla, láska už odkvetla nám.

Stoupla si’s na špičky, tam z naší uličky
ved’ jsem si tě pomuchlanou
a smutnou, že nestačil den,
sotva jsme začali jen, noc končí “nashledanou”.

Tak jak koukám na hodinách,
že jestli jdou, tak jsem se splet’,
nemáš aspoň odvahu brnknout,
abych tu nestál a mrznul jak led.

Víš, holka, horší než mráz
je poznání zas, že jedna, co jsem měl rád,
s důvěrou zametla, láska už odkvetla nám.
s důvěrou zametla, láska už odkvetla nám,
s důvěrou zametla, láska už odkvetla nám …

Světlušky

Po stonku trávy míří k nám
světluška, ne, nech ji být,
ten její někde čeká sám,
když dotkneš se jí, třeba nebude ho chtít.

Zkus se dotknout mě a potom zkusím to já,
kolik něhy nosí lidská dlaň,
já nevím, ale mně se zdá, že záříš
jak ze světlušek celá stráň.

Něco duní, neboj, klid,
to jen ve skalách tu bloudí vlak,
světel oken dlouhá nit
dotkne se nás, zmizí pak.

Zkus se dotknout mě a potom zkusím to já,
kolik něhy nosí lidská dlaň,
já nevím, ale mně se zdá, že záříš
jak ze světlušek celá stráň.

Po stonku trávy míří k nám
světlušák, ne, nech ho být,
unavený, chce být sám,
dělal světýlka, a teď chce snít.

Zkus se dotknout mě a potom zkusím to já,
kolik něhy nosí lidská dlaň,
já nevím, ale mně se zdá, že záříš
jak ze světlušek celá stráň.

Hrnek

Pršelo a vůbec byl takovej divnej den,
i to nebe pláče, že jsi pryč,
kdo mně bude říkat, že jsem to já,
kdo mě bude hladit, když spadnu níž.

Za oknem si zpívaj’ ptáci,
i když zima je už,
na ulicích občas zůstane sníh,
všechno ztrácí barvu,
když se začne stýskat,
čas jako naschvál stojí,
všechno je jak dlouhej vzlyk.

Sedět, chodit nebo stát,
prostě být,
bez tebe se nedá snít
ani žít.

Pršelo a vůbec byl takovej divnej den,
rozbil jsem si hrnek, co mám rád,
už abych tě viděl nebo aspoň zahlíd’ jen,
vždyť já občas přestávám mít hlad.

Sedět, chodit nebo stát,
prostě být,
bez tebe se nedá snít
ani žít.

Popelka

S listím vítr si hrál,
kouř z uhlí z chalup ve vsi kolem nás hnal,
a já ti, lásko má, tři oříšky dal.

Já vím, ten první byl strach,
že ta noc skončí, všechno změní se v prach,
zmizel, když, lásko má, s’ mě za ruku vzal.

Jak bílý noci někde daleko tam,
kde slunce nespí, tak nám přišla ta noc

Tak hezká, až jsem se bál,
že vyjde měsíc, řekne, co jsem si vzal,
z tvých dlaní, lásko má, co jsem si vzal.

To nic nebylo, můj milý, to nic,
všechno, co objevil by měsíc, i víc,
to všechno, lásko má, když smí si tak říct.

Jak bílý noci někde daleko tam,
kde slunce nespí, tak nám přišla ta noc

S listím vítr si hrál,
kouř z uhlí z chalup ve vsi kolem nás hnal,
a já ti, lásko má, tři oříšky dal.

Smutný nádraží

Smutný nádraží a noc, já a pláč
tak jsi odjel, co má bejt, zas půjdu dál
hvězda padá, začíná déšť, a já tu čekám
snad se vrátíš, spíš asi ne, tak jinej ses zdál.

Kolik cest čeká na lásku, víš, jen ta naše je pryč,
zbořils’ dům, co se palácem zdál, přitom chatrčí byl,
hvězda padá, začíná déšť, a já tu čekám,
snad se vrátíš, spíš asi ne, tak jinej ses zdál.

Svět se houpá, blázní až tak
že lidi přestávají lidma snad bejt
řeka lásky a vztahů je brod, kam choděj’ peníze mejt

Lampy hasnou a půlnoční vlak řek’ mi: konec je, nic,
tak máš jinou a právě s ní spíš, kde jsem měla být já,
kroky mý zní nádražím, víš, tak já se ztrácím,
až se vrátíš, zůstaneš sám, tak jinej ses zdál.

Svět se houpá, blázní až tak
že lidi přestávají lidma snad bejt
řeka lásky a vztahů je brod, kam choděj’ peníze mejt

Kalendář

Studený ruce dej, lásko, na mou tvář
a ochlaď svět, co musíme tu žít,
kdyby tak šlo vytrhat kalendář
a nechat čas, co můžem spolu být.

Vynechat dny a noci zbytečný,
zbytečný proto, že v nich nejsi ty,
a ostatní čas ať nazývá se věčným,
na věčný časy ať můžem spolu být.

Procházet svět s tebou, nikdy sám,
ruku tvou mít tam, kde má být,
klábosit teď, a za chvíli jít k nám,
srdce a duši mít tam, kde má být.

Poslouchat slova, co nesmí nikdo slyšet,
opravdu nikdo, snad jenom ty a já,
otevřít okna a tajný přání slyšet,
v oblacích tajemství jenom ty a já.

Procházet svět s tebou, nikdy sám,
ruku tvou mít tam, kde má být,
klábosit teď, a za chvíli jít k nám,
srdce a duši mít tam, kde má být.
srdce a duši mít tam, kde má být …

Příslib

Na tvář jsem ti pusu dal a naposled se podíval,
jestli v očích nemáš něco, cos’ mi zapomněla říct,
třeba že za týden zavoláš nebo na památku něco dáš,
no to je jedno, prostě cokoliv, jen ať můžu s tebou být.

Bude se stýskat, nejde zapomenout
na všechny místa, co se připomenou,
když půjdu kolem, kde jsem hledal, jak ti říct,
že jsi mou touhou vyvolenou,
na příslib lásky políbenou
a na každý ráno tě vedle sebe mít.

Než víčka očí zaklopíš a pomalu se otočíš,
ten dnešní den si, lásko, pamatuj, že jsem chtěl a měl tě rád,
na tvář jsem ti pusu dal a naposled se podíval,
jestli byla to všechno pravda nebo přenádhernej sen.

Touha

Pod nosem smích
a pod smíchem stud,
a pod studem touha,
a pod touhou možná jsem já

Kde ses tu vzala,
ty obyčejná krásná,
proč hoříš, když mluvím,
tak řekni, co říct se tady dá

Víš, ruce se chvějou a nevědí, kam,
toužím se dotknout, říct: opravdu mám,
až strach mám, jak toužím, abys’ mě chtěl,
a bojím se chvíle, kdy říct bys mi měl

Jen otevři oči, kdo neměl by rád,
když zaklepe láska,
hladová u dveří zůstane stát

Vždyť nad něhu není,
je něco víc, nežli cit,
tak poslouchej, jak krásně zní to,
když řeknu: mám rád

Víš, ruce se chvějou a nevědí, kam,
toužím se dotknout, říct: opravdu mám,
až strach mám, jak toužím, abys’ mě chtěl,
a bojím se chvíle, kdy říct bys mi měl.

Pod nosem smích
a pod smíchem stud,
a pod studem touha,
a pod touhou možná jsem já

Menu Title

HRNEK

1994

Kytka

Usměj se lásko

Zůstaň

Lesní moudrost

Film

Dlouhý noci

Hory

Krabičky

Galerie

Rozchod

Hodiny

Světlušky

Hrnek

Popelka

Smutný nádraží

Kalendář

Příslib

Touha

HONZA NEDVĚD

PŘÍBUZNÍ